My, nepřátelé, jsme jedničky

Během předávání medailí za zásluhy se dostalo i na Karla Gotta, Slavíka Českého (toť rodové a druhové jméno). Hodně lidí využilo rozporů, zda si mistr toto ocenění zaslouží  a napsalo o tom svůj názor. Mě zaujala věc následující v dnešních zprávách na nejmenované televizní stanici ...

Nebudu se tu vyjadřovat, jestli medaile byla zasloužená, nebo ne. Je to čistě osobní věc našeho pana prezidenta a do jeho volby mu nemáme co mluvit. Ano, můžeme vyjádřit osobní názor, ale těch už bylo vysloveno tolik, že bych nebyl originální. Vezměme si do hledáčku to, co udílení následovalo. Přesněji co následovalo po celém dni oněch názorů na udělení ceny. Ve večerních zprávách se samozřejmě pan Gott ukázal a sdělil nám, jakou má z ocenění radost a kam si jej umístí. Otázka "Co vzkážete svým odpůrcům" byla nasnadě a celkem musela přijít. Mistrova odpověď mě však celkem šokovala.

Všech deset prstů před kamerou a následné vysvětlení: "Víte co to je? To je desetkrát tohle." a vztyčený zůstal jen jeden a zrovna ten prostřední. V hlavní zpravodajské relaci, do očí statisíců lidí. Ihned se mi vybavily záběry z poslanecké sněmovny, kde ti diváci obdařeni dobrým zrakem, mohli zahlédnout malou vztyčenou "jedničku" od pana Topolánka. A to bylo tenkráte haló jak se takové chování nesluší premiérovi, že takový člověk nemá v politice co dělat a ukázat takové gesto na veřejnosti je neskutečná drzost a vulgarita. V "přímém přenosu" tehdy osamělý prst vidělo několik poslanců a možná ještě ti, kteří sledovali přenos z poslanecké sněmovny. A kolik takových upřímně mezi námi je. Tentokrát ono gesto shlédla snad i polovina národa. Od držitele medaile za zásluhy. Od člověka, který si jí nakonec opravdu možná nezaslouží.

Do dnešního večera jsem se tohoto tématu držel stranou. Jak jsem zmínil - nehodlal jsem do toho naší hlavě státu "kibicovat". Nyní už se začínám přiklánět k názorům negativním, ovšem ne z pohledu, zda pan Gott měl cenu obdržet, ale zda si jí zaslouží vlastnit i nadále. Ale on to možná mistr nemyslel špatně, třeba si jen spletl prostředník s palcem a vlastně jsme opravdu všichni jedničky. Stejně jako on.